Duchovní slovo

 

Desatero – průvodce k šťastnému životu ( na pokračování)

 

Čas od času, když na nás dolehne zmeť či přehršle různých zákonů, vyhlášek a nařízení a jeden aby se v tom vůbec vyznal a právní kultura jejich naplňování je na bodu mrazu, v tomto okamžiku začneme se my lidé rozpomínat nebo se odvolávat na to, co už jsme mnohdy v určitém údobí svého života zatracovali, považovali za překonané a staromódní. A oním, co vyplavává znovu na povrch a jasně září je, světě div se – desatero. „ Jó, kdyby lidé žili podle desatera“ říkáme, „ tak by to stačilo a nepotřebovali bychom tolik různých zákonů, v kterých se bez patřičného právnického vzdělání těžko vyznáme a je chápeme.“

  Co tedy desatero je, k čemu nám může posloužit a odkud se vzalo?

Desatero, latinsky dekalog v překladu znamená deset slov, deset pravidel určených pro utváření života nás lidí.

Ano, už slyším z úst mnohých o životě bez pravidel a o tom, že si mohu dělat se svým životem co chci a že se nemusím ničemu podřizovat apropo, že přece nejlépe vím ,co je pro mě to nejlepší. Myslím si, že o neplatnosti takových slov se přesvědčím na první křižovatce, protože pokud se z ní chci někam dostat, mám se řídit podle pravidel, jen tak mohu pokračovat dál bez případných kolizí. I lidský život má své křižovatky a pokud chci pokračovat správným směrem mám dodržovat pravidla. Ta pravidla jak silniční a o to více životní, jsou dána především k tomu, aby nám život usnadnila, ulehčila, zpříjemnila, abychom dorazili tam, kam má náš život směřovat – ke štěstí. Vzpomínám si, když jsem za minulé éry pracoval v jednotném zemědělském družstvu a pracovníci dělali věci proti desateru, tak se mi smáli a říkali: „To ty nesmíš, ty to máš zakázaný.“ Na to jsem jim s úsměvem odpovídal: „ Jste na omylu chlapi, já je dělat mohu, ale proč bych to dělal, když vím, že mi to k štastnému životu neprospívá, to bych byl padlej na hlavu.“

  Desatero – deset slov jako první uslyšel Mojžíš před více než třemi tisíci lety na hoře Sinaj, když vyváděl izraelský národ z Egypta pouští přes Sinajský poloostrov do zaslíbené země. Na této cestě, která rozhodně nebyla procházkou, ale každý den šlo o holé přežití, poznal, že důvodem toho, že mohou pokračovat dál není náhoda, štěstěna, osud, ale Někdo, kdo koná věci nadpřirozené, jdoucí nad naše možnosti a uvažování. A tento Někdo se s ním několikrát setkal a představil se jako Bůh jeho otců - Abraháma, Izáka a Jakuba a nabídl mu průvodcovství životem. Svěřil mu dvě kamenné desky, na kterých je vyryto jedinečné poselství všem generacím: desatero, v němž se lidstvu vyhlašuje pevný řád, slibuje ochrana a šťastný život, když se lidé budou podle něho řídit. A nakonec tohoto aktu předání prohlásil: „Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Překládám ti život nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo.“(Bible,Starý Zákon -Dt 30,19)

  Desatero je moudrá nabídka pro život, člověk je však svobodný, proto je zde nabídka volby. Žádný mus, ale pozvání, chceš š´tastně žít, tak dodržuj pravidla, která tě k tomu dovedou. A nakonec, kdo by nechtěl!

 

Dá-li Bůh, vydavatel, rád bych vás na této stránce postupně seznámil „s deseti slovy“.

Na další čtěnou se těší Pater Slávek Holý, Nepomuk 31.1. 2009

 

Desatero – průvodce k štastnému životu -První slovo“

Tak kde jsme minule skončili... Mojžíš přijal dvě kamenné desky. Namítneme: „Proč zrovna dvě? Nedalo se to vměsnat pouze na jednu? Všude se přece šetří! A ještě táhnout se s dvěma, stačilo by s jednou.“ Sami víme ze svého života, že na něčem se šetřit zase nemá, třeba na výchově, zde se každé šetření hrubě nevyplácí. Takže ten důvod je pedagogický čili výchovný, aby člověk jako tvor společenský rozpoznal, že podstata jeho života stojí a padá na vztazích. Proto první deska uvádí do vztahu k Bohu a druhá do vztahu k lidem. Vztahy jsou však funkční a obohacující jen tehdy jsou-li založeny na lásce. Proto zlatá niť, která se táhne celým desaterem zní: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Bible, SZ, Dt 6,4-5, Lv 19,18 ) Naplněním desatera nejsou příkazy a zákazy, jak se někdy mylně domníváme, ale láska. A to už je pak jiný kafe. Zdrojem vší lásky je Bůh. On je pramenem, z kterého máme občerstvovat naše vztahy, ať přátelské, manželské, rodičovské, sousedské, … On nás učí lásce, která nehledá jen sebe. Pravá láska totiž rezonuje v harmonii, která by se dala vyjádřit asi takto: „Co je mé je tvé a co je tvé je mé.“ Odevzdává se a pak přijímá. Oproti vrzání v disharmonii, které v humoru, leč pravdivě o nás, papouškujeme: „Co je tvé je mé a co je mé do toho ti nic není.“ Pouze přijímá – to však je sobectví. To však naše vztahy neobohacuje, ale rozkládá, zabíjí je na úbytě a zárověň nás činí stále nespokojenými, ač máme, „hamty, více než tamti.“ Na této zlaté niti je navázáno „deset slov“, avšak bez ní vše pozbývá smyslu a vede k pokrytectví.

První slovo, je vlastně „dvě v jednom“ -. 1.a – Nebudeš mít jiného boha mimo mne.1.b – Nezobrazíš si boha zpodobením ničeho.(Bible, SZ,Ex 20,2-5)

1.a V dnešní době je módní slovo, které skloňujeme ve všech pádem a tím je nezávislost. Tvrdíme, že jsme nezávislí na všem a na všech. Při podrobném zkoumání však zjišťujeme, že jsme závislí na bezpočtu věcí a skutečností, třeba jen na počasí (sice jsme kdysi slyšeli: „Poručíme větru, dešti...“). Otázkou však zůstává , zda tuto přijatou závislost, zase nepostavím na piedestal a nezačnu od ní vše očekávat a tak se stane pro mě bohem, ač počasí samo ze sebe na svém chodu nic změnit nemůže. Dále se podřizuje jen svému rytmu bez ohledu na něm a na nás. To samé se dá podobně říci o dalších idolismech( moci, penězích, majetku, módy, zdraví, alkoholu, drogách, sexu, sportu, mládí) ... - o všem, co zbožňuji a zárověň zbošťuji, činím sebe na nich zcela závislým a od nich všechno očekávám. Všechny tyto závislosti přinášejí mnohdy velká rozčarování, deprese, kocoviny, zklamání, frustrace, degradace, ale ne to po čem prahne naše bytí – být štastný napořád. Jedině vyznaná závislost na Bohu nám neubližuje, nezotročuje a neponižuje naši důstojnost, ale naopak ji zušlechťuje, neboť se stáváme vpravdě lidmi. Proč? Bůh je Láska. Pravá láska neubližuje, ale rozvíjí, činí šťastným. Být závislí na Bohu není hanba, hendikep, slabost, ale velká síla, výsada a štěstí.

1.b Vzpomínám si na historku ze setkání kruhu absolventů vysoké školy zemědělské. Sděloval mi ji jeden kolega, který ač nevěřící posílal svého malého syna do hodin náboženství. Při jedné hodině pan farář rozdával dětem „svaté obrázky“ se slovy: „Děti, když je budete při sobě nosit, tak vás vždycky ochrání a nic se vám nestane.“ Ten chlapec to vzal doslovně a zamířil do nejbližšího obchodu, kde si z regálu vzal čokoládu, skryl ji v kapse a chtěl bez placení odejít. Byl však prodavačkou zadržen a následně doma potrestán. Příští hodinu pak panu faráři „obrázek“vracel se slovy: „On mě neochránil.“ Sklon manipulovat bohem, kam ho postavím to mi splní, ať je to třeba i zlé, je velký. Použiji k tomu různé amulety, zaříkávání, věštění či magii, prostě budu ho mít ve své moci, a tak si budu dělat co se mi zamane. Vždyť je to starý děda na mráčku, který je už osleplý, na půl hluchý a já o opiji rohlíkem, okecám nebo přechytračím, protože tady rozhoduji já. Neslyšíme zde ozvěnu z ráje, největší lež z dějin lidstva: „Budete jako Bůh...“?(Bible,SZ,Gn 3,5)

  Bůh je však svrchovanný a suverénní vládce, není stranický ani nebere úplatky, nesoudí podle zdání, ani z doslechu, ale vidí do srdce člověka. Žádná socha či obraz ho nemohou pojmout. On vládne nade vším. Zbožná úcta vede k tomu, že máme například různá ztvárnění Panny Marie (Svatohorská, Passovská, …) a lidé se často ptají: „Která ta socha či obraz je ta pravá.“ Odpověď zní: „Všechny jsou více či méně zdařilé kopie, pravý originál je pouze v nebi.“ Všechna ta znázorňování „svatých obrázků či soch“ mají být pouhým přemostěním k originálům v nebi. Podobně jako fotografie našich blízkých, kteří už nejsou mezi námi, chováme v úctě a tiskneme k tvářím, protože nám jsou tak drazí. Nikdo z nás však nepovažuje tyto fotografie, za ty lidi, pouze nám je určitým způsobem přibližují, směřují ke skutečnosti, kterou představují. Člověk se zpodobňování nevyhne, je tělesný, má smysly, které potřebují také naplnit, jde o to čím a do jaké míry, zda se předmětům nezačnu klanět a přitom je považovat za toho boha.

Souhrnně. „První slovo“ nás uvádí do skutečnosti, že přijatá a žitá závislost na Bohu jako nejvyšší autoritě vede k důstojnosti našeho života, protože je založena na lásce. Proklamovaná nezávislost vede do sebeklamu sobectví a k degradaci lidství. Kdysi koloval takový vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi Pánem Bohem a Klausem. No ten, že Pán Bůh si o sobě nemyslí, že je Klaus.“

 

Na další čtěnou se těší pater Slávek Holý z Nepomuka

 P.S. „Druhé slovo“

 

 Desatero – průvodce k štastnému životu: „Druhé slovo“ (nové, 24. března 2009)

V mnohých statistikách ohledně vztahu k náboženství, k víře v Boha se naše země pravidelně umisťuje na posledních místech, vezmeme -li to „polopatě“, co se týká naší nevíry v Boha jsme dokonce první. Patříme mezi nejateistější země na světě. Dovoluji si však s tímto výsledkem polemizovat, neboť se mi zdá, že jsme naopak „ta nejzbožnější země“. Udělejme si takovou malou sondáž po českých, moravských a slezských luzích a hájích. Posuďte sami: V obchodě mě obsluhuje prodavačka, něco ji upadne a hned slyším: „ježišmarija“. V autoservisu se mechanikovi sesmekne klíč při povolování kola, on se přitom uhodí a hned slyším: „hergot“. Na úřadě při vyhotovení určité listiny dojde k překlepu a hned z úst úřednice slyším: „sakra“. V domácnostech ve školách, na sportovištích se k těmto výše zmíněným slovům ještě přiřazují další, např.: „krucifiks“, „kruci“, „himlhergot“, atd. Ve výčtu uvedených slov neznám slov četnějších ,v kterých bychom byli všichni tak zajedno, než tato. Jaký je však skutečný jejich význam, když je máme v takové oblibě? Tak si to vše rozšifrujme: „ježišmarija = Ježíši, Maria“, „hergot = Herr Gott“(v překl.Pane Bože), „sakra = Sacra“ ( v překl. Svatý), „krucifiks = Crucifix“ ( v překl. Ukřižovaný), „kruci = Crux“( v překl.Kříž), „himlhergot = Himmel Herr Gott“( volně v překladu Pane Bože na nebesích).

Po této exkurzi, pro lepší pochopení přistupujeme k druhému slovu – Nevezmeš jména Božího nadarmo ( biblicky – Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha – SZ,Ex 20,7 ) . To co se v naší mluvě zdá na první poslech jako vyjádření údivu, pocitu a nálady, tedy citoslovcem je zkomoleninou oslovení či vyjádření vlastností, které náležejí Bohu. Řekneme: „No a co, vždyť se nic neděje.“ Tak to, prosím, ponejprv vztáhněme na sebe, jak se my sami ježíme a jak jsme mnohdy nedůtkliví, když naše jména někdo zkomolí, načež by z nich někdo udělal citoslovce, to bychom se dokonce jadrně ohradili: „ Co si mě bereš do huby!“ Proč tak činíme? Naše jména totiž vyjadřují naši identitu, originální podstatu našeho bytí, proto mají být vždy vyslovována s úctou a v patřičné souvislosti ve vztahu k nám.

Má tedy Bůh své konkrétní jméno?V textu Starého Zákona, kdy Bůh pověřil Mojžíše, aby vyvedl izraelský národ z Egypta do zaslíbené země se praví: „Avšak Mojžíš Bohu namítl: Hle já přijdu k Izraelitům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím? Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM.( Bible,SZ, Ex 3,13-14a). Hebrejský tetragram J H V H, tzv. čtveropísmeno (nejblíže v překl.Jahve) vyjadřuje nejvlastnější jméno Boha. Židé ho mají v takové úctě, že ho nevyslovují, pouze ho opisně vyjadřují slovy Hospodin, Pán, Bůh, Svatý. Toto jméno mohl vyslovit pouze velekněz, jednou za rok ho mohl pošeptat za chrámovou oponou ve velesvatyni a byl naboso. V tak patřičné úctě ho chovají. V Novém Zákoně, když Ježíš rozesílá své učedníky do světa hlásat evangelium říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno OTCE i SYNA i DUCHA SVATÉHO.“(Bible,NZ,Mt 28,19). Proto v souvislosti se znamením kříže doplňujeme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Pokud tedy vyslovujeme zmíněná slova zbytečně bez vztahu k Bohu, jehož se týkají, tak klejeme. Pokud přiřazujeme k němu to, co se s ním neslučuje, např.že je zlý, lživý, nevšímavý, krutý, nemilující, tak se rouháme. Rouhání je také přísaha, která se dovolává Boha: „Přísahám při Bohu, že mluvím pravdu“, ač mluvíme lež. Také neplatí, že účel světí prostředky. Nebo si snad myslíme, že když chci někomu udělat radost s dárkem, tak si na jeho prořízení ukradnu někde peníze a pak si to špatné ospravedlňuji slovy: „Hlavně, že ten dotyčný z toho měl radost.“ Konečný dobrý úmysl nemůže ospravedlnit špatné věci předtím.

Tak jsem se ve své polemice zmýlil, to co znělo v mých uších jako oslovení Boha a všeho co k němu přináleží, je ve skutečnosti zavádějícími nespisovnými citoslovci. A tak se mi chce zvolat: „ Češi vyjadřujme se češtinářsky - bác, au, ach, běda, br, hele.“ Anebo doplňme ta oslovení, ať mají tu vypovídající hodnotu, třeba: Ty, který jsi třikrát Svatý, dej ať mé konání vede k dokonalosti.“, „ Pane Bože na nebesích, všechno jsi moudře učinil.“ , „Pane Bože, pomoz mi v mé slabosti“, „ Ježíši, Maria, stůjte při mně v mé nesoustředěnosti.“ , „Ukřižovaný Ježíši, posilni mě v mé bolesti.“ Amen.

Co všechno bychom mohli na Bohu získat, kdybychom se na něho obraceli s důvěrou, plnou vážností a úctou, která mu přináleží. Nelze se pak divit, že nám všechno padá z rukou.

Souhrnně. „Druhé slovo“ nás vybízí ke skutečnému rozhovoru s Bohem. Ten, který je námi oslovován slyší a vyslyší každého, kdo s ním vede upřímný a čestný dialog = mluvím + naslouchám. Jak se zpívá v jedné písni: „Jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál,já vím.“

Na další čtěnou se těší pater Slávek Holý z Nepomuka

 P.S. „Třetí slovo“

Desatero – průvodce k šťastnému životu: „Třetí slovo“

Známá česká rocková skupina Olympic v jedné své nejúspěšnější písni „Osmý den“ zpívá o tom, jak každý den v týdnu nám něco podstatného chybí („v pondělí máš důvod k mlčení, ...“) A to čeho se tak nedostává je prožívání osobních vztahů –„Osmý den schází nám.“ Lidem tedy chybí den, kdy by mohli naplno prožívat své vztahy - „Osmý den je nutný, já to vím.“ Skutečně ho lidé nemají? Mají, jenom ho ve skutečnosti nevyužívají. Je to podobné jako s našimi nářky, že nemáme čas - čas máme, jenom si ho neumíme udělat, lépe zorganizovat. Chyba není v čase, ale v nás!

A tak přicházíme ke třetímu slovu – Pomni, abys den sváteční světil - biblicky - Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý –(SZ,Ex 20,8) – a dále se pokračuje: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.“(tamtéž 20,9-11).

Člověk jako obraz Boží se má připodobnit Bohu, který sedmého dne přestal konat veškeré své stvořitelské dílo a radoval se z toho, co se mu podařilo. Je to den radostného odpočinutí a zároveň den osobního setkání Boha s člověkem. Svátečním dnem pro Židy je sobota, pro většinu křesťanů je to první den po sobotě, tedy den osmý, a tím je neděle. Jakým právem se přechází od soboty k neděli? Tím důvodem je Kristovo vzkříšení, on první den po sobotě vstal z mrtvých. Svým vítězstvím nad dědičným hříchem, který vážně poškodil stvořitelské dílo, obnovil toto dílo svým vykoupením. Neděle, osmý den, je dnem radosti z obnoveného přátelství s Bohem skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, je počátkem a předchutí věčného života.

Často řekneme, že neděle je od slova nedělat, tedy že člověk v ten den nic nedělá, jenom lenoší, spí a nudí se. V jiných jazycích mají pro tento ten den výmluvnější označení, např.rusky „vaskresenie“ – vzkříšení, latinsky „dies dominica“– den Páně(platí podobně i pro it.,špan.,franz.). A tak opak je pravdou, v ten den má být člověk činný především ve svých vztazích, ve kterých žije a na které mnohdy ve dnech všedních nemá tolik času. V neděli máme prohlubovat a občerstvovat své vztahy k Bohu, druhým lidem a také sami k sobě. Neboť člověka mohou naplnit skutečnou radostí a pravým štěstím právě a pouze tyto vztahy. Pokud tak vhodně činíme, pak od základu obnovujeme své tvůrčí síly, abychom mohli s tím větším zápalem se pustit do dalšího díla. Naši předkové říkali:“Jaká neděle, takový týden.“ Pokud tak nedbáme a dřeme, pak platí:“Co neděle nadežene, to pondělí zhatí.“

Jaká má být náplň svátečního či nedělního dne? Oddání se radosti, která pramení ze setkání s Bohem, s lidmi a nás samých se sebou. Setkání s Bohem se děje skrze bohoslužbu v kostele, kdy tímto vrcholným způsobem úcty mu prokazujeme vděčnost a zároveň vhlížíme do pravé skutečnosti našeho života. Společné prožívání setkání s lidmi se uskutečňuje na různých rovinách našich vztahů, ať rodinných či přátelských nebo společenských. Setkání nás samých se sebou se naplňuje v regeneraci na mnoho způsobů, od různých zálib počínaje až po odpočinek konče. Nic z výše uvedeného nemá být vyloučeno či opomenuto, naopak vše má být harmonicky provázáno a vyváženo.

Souhrnně. „Třetí slovo“- Pamatujme, že sváteční den je dnem vztahů, aktivně je rozvíjejme v radosti, pokoji a lásce, neboť Bůh požehná každému, kdo takto světí sváteční den.“ Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!“

Souhrn souhrnů:

Desatero je moudrá nabídka pro život, člověk je však svobodný, proto je zde nabídka volby. Žádný mus, ale pozvání, chceš š´tastně věčně žít, tak dodržuj pravidla, která tě k tomu dovedou.

První deska – „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“

První slovo – V jednoho Boha veřiti budeš.“ Přijatá a žitá závislost na Bohu jako nejvyšší autoritě vede k důstojnosti našeho života, protože je založena na lásce.

Druhé slovo – Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ Vybízí ke skutečnému rozhovoru s Bohem. Ten, který je námi oslovován slyší a vyslyší každého, kdo s ním vede upřímný a čestný dialog = mluvím + naslouchám.

Třetí slovo - Pomni, abys den sváteční světil.“ Sváteční den je dnem vztahů, aktivně je rozvíjejme v radosti, pokoji a lásce, neboť Bůh požehná každému, kdo takto světí sváteční den.

Na další čtěnou se těší pater Slávek Holý z Nepomuka

 P.S. Druhá deska

Desatero – průvodce k štastnému životu: „Čtvrté slovo“

Od první desky Desatera přecházíme k druhé desce, která by se dala vyjádřit společným slovním jmenovatelem: „Miluj svého bližního jako sám sebe“(Bible, NZ-Mk 12,31) Láska k bližnímu je hledání dobra pro bližního. Proto své úvahy musíme začít otázkou: Co je to dobro pro bližního? V prvém náhledu poznáváme dobro jako to, co sami máme rádi, a věci zlé jako to, co si pro sebe nepřejeme. O tuto představu se opírá jak Starý, tak i Nový Zákon: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“(Bible SZ-Tob 4,15n), „Co tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“(NZ-Mt 7,12) Lidé potřebují pocítit lásku v té podobě, kterou oni potřebují, ne v té, kterou my vymyslíme a pak někomu vnutíme!(např.miluje-li někdo zavináče, neprokazuje lásku, když je cpe dítěti, kterému se zavináče hnusí.) Nejjemější formou našich omylů v této otázce je nadměrná míra lásky(„bombardování láskou“), kdy se pak obdarováný obává o svou svobodu ve vztahu k nám. Milující člověk žije tím, že přijímá a zároveň předává lásku druhým. Opakem milujícího člověka je sobec, ten lásku pouze přijímá a přestává ji předávat. Vzpomínám si, když jsem byl maminkou jako dítě požádán,abych s něčím pomohl a já nechtěl, tak mi hned řekla: „No, aby tě neubylo.“ Milující člověk žije vydaností, tzn. ubývá, ztrácí a obětuje se pro druhé. Sobec naopak druhé jen vysává. Pravá láska je charakterizováno obětavostí, nezištností a odpuštěním.


Kdo je náš nejbližnější? Největší blízkost prožíváme v rodině. Proto čtvrté slovo zní – Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Biblicky - „Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“(SZ,Ex 20,12). To je jediné „slovo“, za které se mnohé slibuje! Proto bychom neměli vztahy v našich rodinách přehlížet, ale naopak je neustále živit a prohlubovat, protože vždy bude platit, jaké rodiny taková společnost. Pokud tedy pláčeme nad žalostným stavem naší společnosti, je třeba si zamést před vlastním prahem našich domovů. Vztahy v rodinách se uskutečňují a naplňují výchovou. Rodiče jsou jako první odpovědni za výchovu svých dětí! Není-li tato odpovědnost naplněna, učitelé ani vychovatelé to nedoženou, oni rozvíjejí pouze to, co bylo založeno v našich rodinách. Můj pan farář často v dobách minulých humorně rodičům připomínal: „Berete přídavky, ale nevychováváte!“ Výchova dětí není drezůra(„dril“) ani přihlížení(„rosteš jako dříví v lese“), ale každodenní láskyplné vedení a upevňování v dobrých charakterových vlastnostech. Kdysi jsem slyšel takovou zrýmovanou poučku: „Ohýbaj mňa mamko, dokud buďem Janko, až já buďem Jano, nezohněš mňa mamo!“ Kdy tedy začít s výchovou? Už od chvíle, kdy dítě je počato v lůně své matky. Kdy tlukot jeho srdce je odrazem lásky rodičů, kteří mu život darovali. Možná se pousmějete, že už tak záhy v prenatálním stadiu. Pokud však lékaři varují těhotné maminky před požíváním alkoholu, kouření, různých léků či potravin, aby to neovlivnilo zdravý vývoj dítěte, tak je také navýsost důležité v jakém rodinném klimatu je dítě očekáváno, zda tam panuje dobrá nálada, spokojenost, vzájemná ohleduplnost, zkrátka láska nebo obavy, strach, nepřijetí, osočování, násilí, atd. To vše má už vliv na zdárný rozvoj povahových vlastností dítěte.

 Známý pedagog František kardinál Tomášek ve své knize Pedagogika píše: „Zkušenost učí, že není-li dítě vychováno ve třetím nebo čtvrtém roce, je téměř jisté, že nikdy nebude řádně vychováno.“(str.36) Proto jsou liché omluvy některých rodičů, aby nemuseli výchovně zasáhnout: „Ono je ještě malé.“ Výše zmíněné „ohýbání“ se děje spíše než slovně, skutečným příkladem rodičů. Už Jan Ámos Komenský říká: „Dítě, toť opičátko jest.“ Dítě napodobuje své rodiče jak v dobrém, tak i v tom špatném. Pátrání po tom, kde to „naše dítě vzalo“, má začít u chování rodičů, tam většinou nalezneme odpověď. Úcta k rodičům se naplňuje vděčností, náležitou poslušností a ochotnou pomocí při chodu domácnosti. Toto „slovo“ však neoslovuje pouze děti, ale i rodiče - „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů.“(NZ,Kol 3,20) , „ A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně.“(NZ, Ef 6,4) Rodiče si mají uvědomit, že z jejich dětí postupně vyrostou dospělí lidé. Často se děti vůči tomuto neadekvátnímu přístupu ohradí slovy: „Já už nejsem malej, ale velkej.“ Proto je třeba tento adekvátní přístup vztáhnout na různá věková období dítěte a spolu s nimi je vést k odpovědnosti za jejich život. Tato spoluodpovědnost je vyjádřena dětským přáním:„ Tati, mami, pomozte mi, abych to nakonec zvládnul sám.“ Rodiče nejsou lokajové či komorníci, ale průvodci a rádci k dospělosti a zralosti života svých dětí. Proto jednotlivá období výchovy by měla být vedena slovy, předškolní: „To musíš udělat“, školní: „To máš udělat.“, dospívání: „Měl bys to udělat.“, dospělost: „Radím ti, udělej to třeba takhle.“ Pak rodiče nebudou své děti „dráždit“, ale budou s nimi prožívat harmonický vztah, který vydrží až do jejich stáří i v tom, že se o ně děti také náležitě postarají.


Souhrnně. „Čtvrté slovo.“ Toto slovo se nevztahuje nejen na děti, ale i na rodiče. Máme se snažit o pěkné vztahy ke všem členům naší rodiny. Úcta dětí vůči rodičům se projevuje opravdovou ochotou a poslušností a také vděčností za svůj život. Rodiče mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Vzájemnou neúctou se rodiny zbavují slíbené odměny - „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“.

Na další čtěnou se těší pater Slávek Holý z Nepomuka.

 P.S. „Páté slovo.“

 

 

N O V É N A K SV. J A N U N E P O M U C K É M U

Píseň - „Vroucně vítán budiž ...“, „Vroucně vzýván“ – č .835( Český kancionál)

1.       Úvod: K. Bože + , pospěš mi na pomoc, L.slyš naše volání. V. Sláva O i S i DSV, jako byla na počátku nyní i vždycky a navěky věků. A m e n.

2.       Modleme se:

Svatý trojjediný Bože, povolal si nás, abychom ti byli nablízku, a my ti za to děkujeme. Po-

třebujeme světlo tvé pravdy a povzbudivou sílu tvého zaslíbení. Dáváš nám je především

v tvém Synu Ježíši Kristu. Dáváš nám ovšem své světlo a svou sílu také skrze živoucí svědectví mnoha těch, kdo následovali Ježíše. A tak dnes hledíme na Jana z Nepomuku, náš

příklad statečnosti a věrnosti ve víře. Proto hledíme plni důvěry na jeho život. Skrze něho zakoušíme tajemství i našeho života: zakoušíme Tebe jako počátek, střed a cíl všeho, co se s námi děje: Tebe, Otce i Syna i Ducha svatého. A m e n.

3.       Čtení na pokračování: ( např.encyklika papeže, životopis sv.Jana, katechismus, dokumenty II.Vatikánského koncilu, …)

4.       Litanie:

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.

Bože Synu, Vykupiteli světa,

Bože Duchu svatý,

Bože v Trojici jediný,

 

Svatý Jene Nepomucký, oroduj za nás.

Květe země české,

Ozdobo naší vlasti,

Náš rodáku,

Okraso Církve svaté,

Dítě bohabojné,

Příkladný žáku,

Vzorný mládenče,

Svatý muži,

Knězi podle Srdce Božího,

Horlivý hlasateli Slova Božího,

Neúnavný dělníku na vinici Páně,

Pečlivý pastýři svého stáda,

Horlivče pro čest a slávu Boží,

Ctiteli nejblahoslavenější Panny Marie,

Požehnaný zpovědníku,

Arcibiskupův náměstku,

Zpovědníku české královny,

Příteli a dobrodinče chudého lidu,

Moudrý lékaři duší,

Ochránce sirotků,

Ochrano křivě nařčených,

Otče chudých a opuštěných,

Majáku bloudících ve tmách,

Ochránce dobrého jména a cti,

Ozdobo kněžského stavu,

Obhájce zkoušených utrpením

Potěšení zarmoucených,

Příklade plnění svých povinností,

Vzore spravedlnosti,

Hrdino svátostné mlčenlivosti,

Do žaláře uvržený,

Krutě mučený,

Do Vltavy vhozený,

Hvězdami oslavený,

Vším lidem ctěný a vzývaný,

Přední patrone země české,

Hrdinný mučedníku,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

 

Modleme se: Nejdobrotivější Bože, který jsi svatého Jana proslavil pro jeho svátostnou

mlčenlivost, uděl nám, pokorně prosíme, abychom se střežili neužitečných

a hříšných řečí a slovem i skutkem se ti líbili a tak se dostali se do nebeského

království. Skrze Krista, našeho Pána. A m e n.

5.Prosby:

Náš Spasitel Ježíš Kristus přišel, aby vydal svědectví pravdě. Oslavujme ho ve společenství s mučedníky, zabitými pro Boží slovo, volejme a prosme:

„ Ježíši, sílo mučedníků! „ Prosíme tě vyslyš nás.

A. Dej, ať mír zavládne ve všech zemích, jimiž otřásají spory a války, ( zvláště...).

B. Za duchovní a mravní obrodu našeho národa.

C. Za politiky a veřejné činitele naší vlasti, aby svou službou přispívali k blahu nás všech.

D. Za vznik, růst a utvrzení duchovních povolání.

E. Za rodiny, aby je pronikala vzájemná láska a úcta a vyrůstali v nich lidé s pevným charakterem.

F. Za rodiče, kteří nechali pokřtít své děti, aby nezanedbávali jejich náboženskou výchovu.

G. Za mladé lidi, aby ve spojení s tebou moudře zvolili svůj životní stav a povolání.

H. Za nemocné, ať pociťují tvou posilu a pomoc.

CH. Pomáhej naší farní rodině, aby rozpoznala a zúročila hřivny, které jí byly dány skrze toto omilostněné poutní místo,

I. Obdař naši pouť příznivým počasím.

J. Odměň všem živým i zemřelým dobrodincům tohoto poutního místa za jejich stědrost.

K. Prostor pro osobní prosbu – chvíle ticha.

L. Za naše zemřelé, dej jim účast na nebeské slávě.

Svatý Jene,( náš rodáku ), shlédni na nás, vypros nám u Boha potřebné milosti ke zdraví duše i těla, živoucí víru a vytrvalost v dobrém až dokonce. Skrze Krista našeho Pána. A m e n.

6.Závěr: K. S Božským Synem Máti, L.rač nám požehnání dáti.

 

Píseň - „ Vroucně vzýván. „

 

 

Neděle 25.11.2007 – Slavnost Ježíše Krista Krále

1.      ČTENÍ
Po skončených bojích mezi Davidem a vzdorovládci (Saulem a Išbošetem) se Izrael může dočkat ustálení vnitřní politické situace: David je konečně přijat jako král ode všech kmenů. Liturgické čtení se skládá ze dvou částí: první dva verše uvádějí důvody pro volbu Davida, třetí verš je pak souhrnnou zprávou o jeho uvedení do úřadu.

2.      Sam 5,1-3

Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: ”Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.”

Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

 

KRISTUS – VŠEVLÁDCE

Dějiny lidstva jsou spjaty se způsoby vládnutí. To má zajistit prosperitu všem těm, kteří ho přijmou za vlastní. Tvrdí se, že demokracie je zatím to nejlepší, co lidstvo v této oblasti dosud vymyslelo. Když se i tento systém dostane do úskalí, pak se rychle dovoláváme poslední instanci – osvíceného monarchy. Způsob jeho vládnutí nám připomíná dnešní první čtení z druhé knihy Samuelovy. David je pomazán v Hebronu za krále nad Izraelem. Starozákonní král nad Izraelem není však nejvyšší Pán, tím je vždycky Hospodin, ale on je nejvyšším služebníkem Hospodinovým s nejvyšší odpovědností. Proto slyšíme: „Hospodin ti řekl: Ty budeš pást mu izraelský lid...“ Král je tedy ten, kdo přijímá službu pastýře o svěřené ovce, kdo se o ně stará, vyvádí je na svěží pastviny, aby tak mohli přinášet co největší užitek. Nakolik nad Davidem vládne Hospodin, tzn.nakolik se David řídí jeho radami, natolik prospívá jeho vláda jemu i jeho svěřeným. Nakolik se on však stává Pánem, natolik on i jemu svěřený lid se dostávájí do slepé uličky. V novozákonní, křesťanské době bychom mohli vyjmenovat v každém národě takového osvíceného monarchu, který vládne ve službě Bohu. Proto někdy slyšíme „z Boží milosti králem“, tedy svěřená služba. Pokud je i naplněná, pak je požehnáním pro všechny. Vzpoměňme jen na svatého Václava, císaře Karla IV – otce vlasti, jejich vládnutí mělo rozměr prosperity pro jim svěřené. Oba dva totiž přijali vládu Krista nad sebou samými. V čem spočívá smysl Kristovy vlády? Ve starokřesťanských kostelích je často na klenbě apsidy, ve velké mozaice znázorněn Kristus Pantokrator – Vševládce nebe a země. V rukou však nedrží ani žezlo ani říšské jablko, ale v levé ruce drží evangelium. Řídí totiž svět svým slovem, svými přikázáními, z nich pak první a největší je přikázání lásky. Proto je kniha evangelia otevřena na stránce u textu: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“(Jan 13,34). Pravá ruka se zvedá do výše a žehná. Kristova pravice žehná a dává své církvi svátostnou plodnost, životnost, sílu slovům evangelia, aby bylo skutečně zákonem světa. Dnešní slavnost nás vede k zamyšlení: „Kdo nebo co nade mnou vládne?“ My sami či druzí nebo peníze či různé zlozvyky či hříchy. Pokud ano, pak žijeme v otroctví, které k blahu a ke štěstí rozhodně nevede. Avšak vládne-li nad námi Kristus, tím že přijímáme jeho slova a řídíme se jím ve všech oblastech a zákoutích našeho života, pak jsme vstoupili do jeho království, království pravdy, života, svatosti, milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje. Pak i my máme účast na království věčném. Kriste-Králi, pod tvou vládu se dávám.

 A m e n.

 

2.NEDĚLE  ADVENTNÍ 2006

Lk 3,1-6

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v

Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův.
Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize proroka Izaiáše:
„Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

 

Drazí přátelé!

Křesťanství je náboženstvím zjeveným. Bůh se zjevuje skrze Ježíše Krista. Bůh tedy přichází k člověku. Iniciativa je na Boží straně. Proto  slyšíme z úst Jana Křtitele: " Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky." Bůh jde k nám.

  Pořádné cesty byly důležité jak za starých Římanů, tak i v současné době. A Římané uměli stavět cesty, které někde slouží až podnes, tak kvalitně byly udělány.

  Pokud chce město nebo obec přilákat strategického investora, potřebuje pořádné cesty, bez kvalitní dopravní infrastruktury nemá šanci uspět, aby tak potřebný investor přišel a vložil své bohatství do rozvoje dané oblasti. Nikdo se nebude drncat po rozbitých cestách ač by průmyslová zóna byla sebekrásnější.

   I my  máme vybudovat Bohu pořádnou cestu, aby mohl přijít. Jak se buduje taková pořádná cesta  pro Boha. Zaposlouchejme se opět do slov Jana Křtitele :

"Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán, kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí. A každý člověk uzří Boží spásu." Jak to v praxi provést? O tom vypovídá jedna z proseb adventní doby: Vyplň údolí naší slabosti, pokoř hory a pahorky naší pýchy, narovnej křivost našeho posuzování a uhlaď hrboly naší nestálosti." To může být odpověď na naše mnohé nářky proč je Bůh tak nepřítomen v našem životě. Protože jsme mu nepřipravili cestu, své nitro. Kdo by po takových sešupech, výmolech, samých zatáčkách a drcácích, vážil cestu, jedná - li se o " Hosta převznešeného." To neznamená, že by Bůh k nám přijít nechtěl, on totiž nemůže, protože naráží na naši chtěnou nepřipravenost, přesvědčení, že proto nemusíme nic udělat, nic změnit ve svém životě. Kdesi jsem četl, že v srdci člověka jsou dveře, ale klika je z naší strany, z té druhé /Boží/ je koule. Človek musí chtít otevřít, být připraven, pak může k nám přijít Bůh a zahrnout nás bohatstvím svých darů. Bůh k nám násilně nepřichází, on ctí naši svobodu. Jsme to my, kdo se svobodně zříkáme, svou nepřipraveností, Božího příchodu. Výzva adventní doby zní:

 "Zaměť si před vlastním prahem, ve svém srdci.!" A uzříš Boží spásu.

  A m e n.

--------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

R U K O V Ě T

 

P R O

 

B O H O S L U Ž B U

 

 

Nepomuk  2004

 

 

 

                                   

ÚVODNÍ  OBŘADY

1. PŘÍCHOD  A  POZDRAV

Při signálu zvonění či příchodu kněze se  postavíme.

Po skončení vstupního zpěvu se kněz i věřící

znamenají velkým křížem:

K. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

L.  Amen.

K. Milost našeho Pána Ježíše Krista,

     láska Otcova a společenství Ducha Svatého,

     ať je s vámi se všemi.

L.  I s tebou.

2. ÚKON  KAJÍCNOSTI

Stojíme. Úkon kajícnosti začíná výzvou kněze:

K.  Dříve než uslyšíme Boží slovo a budeme

      slavit eucharistii, litujme svých hříchů.

Po chvíli posvátného mlčení pokračují všichni:

V.  Vyznávám se všemohoucímu Bohu

      a vám všem,

      že často hřeším

      myšlením, slovy i skutky

      a nekonám, co mám konat: (následuje bití v prsa)

      je to má vina, má veliká vina.

      Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii,

      všechny anděly a svaté,

      i vás bratři a sestry,

      abyste se za mě u Boha přimlouvali.

Nebo:

K.  Smiluj se nad námi, Pane.

L.   Hřešili jsme proti tobě.

K.   Ukaž nám, Pane, své milosrdenství.

L.   A dej nám svou spásu.

Nebo:

K.   Byl‘s poslán uzdravovat lidi, Pane:

       Smiluj se nad námi.

L.   Pane, smiluj se nad námi.

K.   Přišel jsi pozvat hříšníky, Kriste:

       Smiluj se nad námi.

L.   Kriste, smiluj se nad námi.

K.   Sedíš po pravici Otcově a zastáváš se

       nás, Pane: Smiluj se nad námi.

L.   Pane, smiluj se nad námi.

__________________________________

 

K.  Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože,

      odpusť nám hříchy a doveď nás do života

      věčného.

L.   Amen.

K. Pane, smiluj se.        ( Kyrie, eleison.)

L.  Pane, smiluj se.      ( Kyrie, eleison.)

K. Kriste, smiluj se.      ( Christe, eleison.)

L.  Kriste, smiluj se.    ( Christe, eleison.)

K.  Pane, smiluj se.       ( Kyrie, eleison.)

L.  Pane, smiluj se.       ( Kyrie, eleison.)

2. SLÁVA  NA  VÝSOSTECH  BOHU

O nedělích (mimo dobu adventní a postní),

o slavnostech a svátcích následuje:

V. Sláva na výsostech Bohu

     a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

     Chválíme tě.

     Velebíme tě.

     Klaníme se ti.

     Oslavujeme tě.

     Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.

     Pane a Bože, nebeský Králi,

     Bože, Otče všemohoucí.

     Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste.

     Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce.

     Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi;

     ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.

     Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi.

     Neboť ty jediný jsi Svatý,

     Ty jediný jsi Pán,

     ty jediný jsi Svrchovaný,

    Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.

    Amen.

3. VSTUPNÍ  MODLITBA

K. Modleme se.

Po chvíli posvátného mlčení,

kněz s rozpjatýma rukama pronáší

modlitbu, končící slovy:

K. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána,

     neboť on s tebou jednotě Ducha svatého žije

     a kraluje po všechny věky věků.

L.  Amen.

BOHOSLUŽBA  SLOVA

Všichni přítomní sedí a naslouchají.

1. PRVNÍ  ČTENÍ

Na konci čtení lektor(předčítající) řekne:

LK. Slyšeli jsme slovo Boží.

L.  Bohu díky.

2. ZPĚV  PO  PRVNÍM  ČTENÍ

Žalmista nebo zpěvák přednáší responsoriální

žalm a lid vkládá opakovanou odpověď.

3. DRUHÉ  ČTENÍ ( čte se pouze o nedělích

     a slavnostech )

LK. Slyšeli jsme slovo Boží.

L.  Bohu díky.

4. EVANGELIUM.

Stojíme.

K.  Pán s vámi.

L.  I s tebou.

K.  Slova svatého evangelia podle...

L.  Sláva tobě Pane.

Všichni znamenáme sebe malým křížem na čele,

ústech a prsou.

Po přečtení evangelia:

K.  Slyšeli jsme slovo Boží.

L.  Chvála tobě, Kriste.

5. HOMILIE

Všichni přítomní sedí a naslouchají.

Po jejím skončení následuje chvíle posvátného

mlčení.

6. VYZNÁNÍ  VÍRY

Stojíme.

V. Věřím v jednoho Boha,

     Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

     všeho viditelného i neviditelného.

     Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista,

     jednorozeného Syna Božího,

     který se zrodil z Otce přede všemi věky:

     Bůh z Boha, Světlo ze Světla,

     Pravý Bůh z pravého Boha,

     zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:

     skrze něho je všechno stvořeno.

     On pro nás lidi a pro naši spásu

     sestoupil z nebe.

     Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny

     a stal se člověkem.

     Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta

     byl umučen a pohřben.

     Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.

     Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.

     A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé

     a jeho království bude bez konce.

     Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života,

     který z Otce i Syna vychází,

     Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován

     a mluvil ústy proroků.

     Věřím v jednu, svatou, všeobecnou,

     apoštolskou církev.

     Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.

     Očekávám vzkříšení mrtvých

     a život budoucího věku.

     Amen.

7. PŘÍMLUVY

Stojíme a na jednotlivé prosby odpovídáme:

L.  Prosíme tě, vyslyš nás.

Nebo:

L.  Pane, smiluj se. ( Kyrie eleison )

Na závěrečnou modlitbu kněze odpovídáme:

L.  Amen.

BOHOSLUŽBA  OBĚTI

1.  PŘÍPRAVA  DARU

Sedíme. Zástupci věřících přinášejí chléb a víno  k slavení

eucharistie. Po přijetí je kněz odnese na oltář

a může nahlas říkat:

K. Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa.

     Z tvé štědrosti jsme přijali chléb,

     který ti přinášíme.

     Je to plod země a plod lidské práce,

     a stane se nám chlebem věčného života.

L.  Požehnaný jsi, Bože navěky.

K  Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa.

     Z tvé štědrosti jsme přijali víno,

     které ti přinášíme.

     Je to plod révy a plod lidské práce

     a stane se nám nápojem duchovním.

L.  Požehnaný jsi, Bože navěky.

Následuje obmytí rukou kněze, potom

se všichni postaví.

K.  Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve.

Nebo:

K.  Modlete se, bratři a sestry,

      aby se má i vaše oběť

      zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.

L.  Ať ji přijme ke své slávě a k spáse světa.

Následuje chvíle posvátného mlčení.

2.  MODLITBA  NAD  DARY

Kněz s rozpjatýma rukama pronáší modlitbu,

končící slovy:

K.  Skrze Krista, našeho Pána.

L.  Amen.

3.  EUCHARISTICKÁ MODLITBA

K.  Pán s vámi.

L.  I s tebou.

K.  Vzhůru srdce.

L.  Máme je u Pána.

K.  Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.

L.  Je to důstojné a spravedlivé.

Kněz s rozpjatýma rukama říká prefaci, na jejímž

konci všichni říkají:

V.  Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů.

      Nebe i země jsou plny tvé slávy.

      Hosana na výsostech.

      Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

      Hosana na výsostech.

Eucharistická modlitba pokračuje. Po vztažení rukou kněze

nad dary či signálu zvonění poklekáme ( kdo nemůže

 pokleknout stojí ).

Kněz pozvedá a ukazuje lidu Tělo Páně a kalich s Krví

Páně. Potom řekne:

K.  Tajemství víry.

L.  Tvou smrt zvěstujeme,

      tvé vzkříšení vyznáváme,

      na tvůj příchod čekáme,

      Pane Ježíši Kriste.

Nebo:

L.   Kdykoli jíme tento chléb,

       a kdykoliv pijeme tento kalich,

       zvěstujeme tvou smrt

       a čekáme na tvůj příchod,

       Pane Ježíši Kriste.

Nebo:

L.   Zachraň nás svým křížem,

      vysvoboď na svým vzkříšením,

      Ježíši Kriste, Spasiteli světa.

Po tomto zvolání se  postavíme.

Kněz pokračuje v eucharistické modlitbě, kterou

zakončí chvalozpěvem:

K.  Skrze něho a s ním a v něm

      je tvoje všechna čest a sláva,

      Bože Otče všemohoucí,

      v jednotě Ducha svatého

      po všechny věky věků.

V.  Amen.

4.  MODLITBA  PÁNĚ

Kněz vyzve věřící k modlitbě těmito nebo

jinými slovy:

K. Podle Spasitelova příkazu

     a podle jeho božského učení

     odvažujeme se modlit.

V.  Otče náš, jenž si na nebesích,

      posvěť se jméno tvé.

      Přijď království tvé.

      Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

      Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

      A odpusť nám naše viny,

      jako i my odpouštíme našim viníkům.

      A neuveď nás v pokušení,

      ale zbav nás od zlého.

Dále pokračuje kněz sám:

K. Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože,

     a dej našim dnům svůj mír.

     Smiluj se nad námi a pomoz nám:

     Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu,

     ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem

     a s nadějí očekáváme požehnaný příchod

     našeho Spasitele Ježíše Krista.

L.  Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

5.  POZDRAVENÍ  POKOJE

K. Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům:

     Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.

     Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve,

     a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě.

     Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

L.  Amen.

K. Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.

L. I s tebou.

K. Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.

Věřící si mají pozdravení pokoje vyměnit pouze

s nejbližšími stojícími, podáním ruky se slovy Pokoj s tebou.

6.  LÁMÁNÍ  CHLEBA

Klečíme. ( Pokud nemůžeme pokleknout, stojíme)

Kněz vezme hostii, láme ji nad patenou,

přitom se  zpívá nebo říká:

V.  Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

     smiluj se nad námi.

     Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

      smiluj se nad námi.

     Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

     daruj nám pokoj.

7.  PŘIJÍMÁNÍ

Kněz vezme hostii, drží ji nad patenou

nebo nad kalichem a říká:

K.  Hle, Beránek Boží.

      ten, který na sebe vzal hříchy světa.

      Blahoslavení, kdo jsou pozváni

      k večeři Beránkově.

L.  Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel,

     ale řekni jen slovo,

     a má duše bude uzdravena.

Potom jde kněz podávat svaté přijímání věřícím.

Podmínky pro přijetí: být pokřtěn, věřit ve skutečnou

přítomnost  Ježíše Krista pod svátostnými způsobami,

nežít v těžkém hříchu, pravidelně se zpovídat.

Každému z nich ukáže Tělo Páně (nebo Tělo

Páně namočené v Krvi Páně) a řekne:

K.  Tělo Kristovo  ( a Krev Kristova).

L.  Amen.

Přijímající vhodným způsobem přijme svátostné

způsoby  do úst  nebo  na ruku . Po přijímání

je vhodné setrvat v tichém díkůčinění. Klečíme

nebo sedíme a prožíváme chvíli posvátného mlčení.

8.  MODLITBA  PO  PŘÍJÍMÁNÍ

Stojíme.

K.  Modleme se.

Po chvíli posvátného mlčení,

kněz s rozpjatýma rukama pronáší

modlitbu, končící slovy:

       Skrze Krista, našeho Pána.

L.   Amen.

ZÁVĚREČNÉ  OBŘADY

1.  KRÁTKÁ  SDĚLENÍ

Sedíme.

2.  POŽEHNÁNÍ  A   PROPUŠTĚNÍ

Stojíme. Kněz obrácen k lidu rozepne

ruce a řekne:

K.  Pán s vámi.

L.  I s tebou.

K.  Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn

      i Duch svatý.

Věřící se znamenají velkým křížem.

L.  Amen.

Nebo:

K.  Pán s vámi.

L.  I s tebou.

K.  Skloňte se před Bohem a přijměte požehnání.

K.  Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží.

L.  Amen.

K.  Ať nad vámi rozjasní svou tvář

      a smiluje se nad vámi.

L.  Amen.

K.  Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás pokojem.

L.  Amen.

K.  Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn

      i Duch svatý.

L.   Amen.

____________________________________

K.  Jděte ve jménu Páně.

L.  Bohu díky.

Věřící stojí do doby, než kněz odejde do sakristie.

 

Vysvětlivky:

K. - Kněz         L. - Lid        V. - Všichni

Stání - základní bohoslužebný postoj; vzdávání pocty

     a úcty Ježíši Kristu.

Sezení - usnadnění vnitřního ztišení, uvažování o tom

     co slyším.

Klečení - na jedno koleno(pravé) - úcta k Ježíši Kristu

                               ve svatostánku; při příchodu a od-

                               odchodu z kostela.

              - na obě kolena - klanění Ježíši Kristu přítomného

                                pod svátostnými způsobami.

Bití v prsa - ruka sevřená v pěst bije na hrudník; vyjadřuje

       pokoru, kajícnost, prosbu o smilování.

Podání ruky - vyjádření přátelství a ochoty odpustit.

Znamení kříže - úkon pravé ruky;

       velký kříž - prsty od čela na prsa, z levého ramene

                          na pravé

       malý kříž -  palcem na čele, ústech a prsou.

Sepjaté ruce - základní bohoslužebný postoj, ruce sepjaté,

      mírně pozdvižené na úrovni prsou, pravý palec přes levý;

      odevzdání se do Božích rukou.

Posvátné mlčení - při úkonu kajícnosti a po výzvě

     k modlitbě se jednotlivci v duchu usebírají;

     po čtení a homilii, krátce rozjímají o tom, co

     slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí

     Boha a modlí se.

 

 

Rukověť pro bohoslužbu

Sestavil P.Ing.Mgr.Vítězslav Holý

v roce 2004.

Připravila Římskokatolická farnost arciděkanství Nepomuk,

Přesanické nám.1, Nepomuk.

Pro vnitřní potřebu.

Neprodejné!

 


Návrat na stránky Farnosti Nepomuk